fbpx
Divadlo v Celetné
& Klubovna
  • Toggle

    Studio dell´arte

    Stručná historie Studia dell’arte
    / v datech, dojmech a obrazech/

    1990-93
    Studio dell´arte vzniklo v r. 1990. Za skutečný počátek, kdy naše práce nabrala ten správný směr, považujeme ale až rok 1992, kdy vznikla inscenace Nikdy nekončící cesta. Od roku 1992  také pracujeme jako občanské sdružení. Od počátků dodnes tvoří Studio dell´arte dámský triumvirát  Kateřina Melenová, Stanislava Kočvarová a Sylva Malinková. Dodnes tvoříme autorský, realizační  i organizační tým, který je však v případě nouze externě doplněn kolegy, přáteli či manžely.
    Kromě mnoha skutečností, které dělají divadlo divadlem, je jednou z podstatných i vlastní prostor. V tomto ohledu jsme měly velké štěstí. Již od roku 1991 jsme hrály na vlastní scéně v prostoru známého budějovického amatérského souboru D111 v Kulturním domě Slávie. Zde jsme také v r. 1992 organizovaly první ročník festivalu Příjemné setkání , který jsme tehdy vnímaly jako přátelské setkání nezávislých / a těch byla tehdy jen hrstka!/. Chtěly jsme především ukázat, jak zajímavý fenomén tady od roku 1989  vzniká .
    V roce 1993  symbióza s D111 skončila a my se ocitly na ulici , či lépe řečeno ve sklepě. Bylo jasné, že pokud máme fungovat dál, takhle to nepůjde. Ani nevíme, proč jsme nešly nejjednodušší cestou . Tedy sehnat zkušebnu a sklad a jinak kočovat. Hledaly jsme víc. Chtěly jsme mít vlastní scénu.

    1994-95
    Že nás snaha najít prostor zavede až do industriálního prostoru bývalých sýpek, by nás  ve snu nenapadlo. Přesto, když jsme se tady poprvé ocitly, nějak nás to vzalo. Bylo to tak šílené, chtít /téměř bez prostředků/  na těch prázdných, špinavých a nekonečných 800m2, vybudovat  prostor, kde by se dalo hrát!  Musíme přiznat, že když jsme týden nepřetržitě uklízely  a stále to nebylo vidět, chtěly jsme to vzdát. Ani už nevíme, co nás přimělo k tomu, abychom pokračovaly.  Den D  nastal:
    4.11.1994
    Tehdy se skutečně poprvé otevřely „brány“ nového prostoru, který jsme vlastně ani nijak nepojmenovaly. Říkaly jsme mu velmi komplikovaně –  Ateliéry Studia dell’arte. Spíše než nějaký zvláštní program – na ten tehdy skutečně nebylo, začaly naplno pracovat tvůrčí dílny pro děti. Chodilo jich sem tehdy na 120. Naše Studio mělo v té době  na repertoáru 5 her /Nikdy nekončící cesta, Noc v Paříži, Hodina klidu, Učené prase a Harlekýno/. Cítily jsme se coby  profesionální soubor  na víc a tak jsme začaly připravovat další „kasaštyky“. Prvním  byly Staročeské vánoce. První rok pod vlastní střechou jsme zakončily vyčerpány 40 reprízami za měsíc.

    1995
    Tento rok plynul ve znamení alternativních koncertů, přednášek, začátků pohostinských vystoupení divadel, zkoušení nové hry „Čarodějnice aneb moralita o  upalování čarodějnic“. Bylo to one woman show Stanislavy, protože Sylva  se věnovala svým mateřským povinnostem. Hru napsal František Zborník, výpravy se ujal Miroslav Melena. Ocelová konstrukce náročné scény se pak stala základem pro divadelní stan – šapitó, které jsme si pořídily o několik let později. V dubnu se konalo „Příjemné  setkání“ – tehdy 3.ročník.  V srpnu jsme se jeli s P.Brožkou podívat, jak dělají loutkové divadlo v Belgii – přesně na festival ve městě Huy. Moc poučné a inspirativní. Na podzim začaly ?námluvy? s Divadlem Continuo, které se zčista jasna objevilo v Třeboni. Přizvali jsme je ke  spolupráci, která se realizovala v dalším  roce.

    1996-97
    Jak jsme již předeslaly, domluvily jsme se s Divadlem Continuo na spolupráci. Společně jsme  dali dohromady projekt a stal se zázrak. Získali jsme městský grant. A tak se vymýšlelo, navrhovalo / logo divadla navrhla Helena Šťouračová/, vyrábělo, předělávalo /neboť bylo za co/. Pak přišel další velký  den D:
    2.2.1996
    To se zrodilo  Divadlo NOS /Nezávislá Otevřená Scéna/. Stejný prostor v novém odění vypadal jako opravdové divadlo. Zmohli jsme se i na produkční — Martinu Michkovou, kterou jsme přesvědčili, že to bude báječné. Vrhli jsme se s nadšením do práce. Divadla se spojila jen pro provozování prostoru, jinak si každý dělal na svém. My jsme se daly na Fausta a Continuo budovalo svůj statek v Malovicích. O prázdninách jsme jely hrát na přátelskou návštěvu  do Francie. Idylka s Continuem skončila v září –  sotva začala sezóna, změnila se naše vzájemná spolupráce na „divokou jízdu po mezilidských vztazích“/ to cituji/. Dost jsme se tím trápily, ale zdálo se, že každý mluvíme jiným jazykem. Zkušení říkají, že z takovýchto vztahů rychle pryč. To jsme také udělaly. Gentlemansky jsme se dohodli, že nadále nebudeme používat název NOS a bylo to. Rok jsme zakončily se spoustou přátel, příjemným vánočním večerem se smaženým kaprem . Už  zase samy.

    1997
    Tak neuplynul ani rok a místo NOSu tady máme Divadlo Pod čepicí /uhodnete, v jakém prostoru?/. Pilnou prací přesvědčujeme diváky, že Pod čepicí to bude stejně dobré. Opět  měníme design /logo a podobu tiskových materiálů  navrhuje Markéta Dordová/, měníme skladbu programů, pracujeme intenzivně /jako nikdy před tím/ na novém představení legend rytířů kruhového stolu. V divadle se šermuje / s Petrem Nůskem a jeho skupinou ARGO/, pořádá se ples, festival, diváků přibývá, premiéra „Artuše“se vydaří, v Praze získáváme za Fausta 2. cenu na mezinárodním festivalu loutkářských umění /v konkurenci divadel z 16 zemí světa/. Hodně hrajeme – spíš než na domácí scéně – po vlastech českých. Zdá se, že se daří, je to ale dost vyčerpávající. Martina Michková, která  je stále naší produkční, to už také poznává. Náročný rok zakončujeme opět vánočním večerem a kaprem.

    1998-99
    Je tu nový rok a nic se nemění! Divadlo je stále Pod čepicí! Rozšiřujeme repertoár o několik „Pohádek na přání“, dáváme jim nový kabát a přes počáteční protesty Stáni a Sylvy se z nich stávají „pilíře“ našeho repertoáru. Patří k nim Zlatovláska, Popelka, Šípková Růženka, Dlouhý,Široký a Bystrozraký a Sněhurka.  To je z nových inscenací pro tento rok všechno, protože v divadle se narodilo další miminko – tentokrát mně – Kateřině, která pro Vás tyto paměti sepisuje. Nic to ovšem nezměnilo  na  tom, že se
    v divadle hrálo  ostošest, zase  ples, festival, hodně zájezdů. Pohár trpělivosti přetekl Martině Michkové  a tak nová sezóna začíná s novou produkční Ivou Johnovou. Také jsme podnikly absurdní zájezd do Polska – byla to namáhavá a zbytečná zkušenost. Začínají finanční těžkosti, ale snažíme se aby je diváci nezaznamenali. Rok končí vánočním koncertem skupiny Gothart  a snědenou večeří.

    1999
    A zas pilně do práce. Jsou tu nové úkoly. Kromě běžných programů Divadla Pod čepicí, které zveme a  organizujeme, jsme si vymyslely Shakespeara, Dona Giovanniho a Šapitó. Ruka páně Ministerstva kultury je otevřená a tak máme nejen peníze, ale i hodně starostí. První je hotovo Šapitó, které  navrhnul Miroslav Melena. Ovšem jenom konstrukci / tady jsme použili část staré scény z „Čarodějnice“/. Prý si to máme pošít samy. Nu a tak jsme šily, šily a ušily. Poprvé jsme „ŠAPITÓ“  postavily na zahájení festivalu, kupodivu stálo a přežilo i velkou bouřku. Sotva skončil festival, je tu pozvání do New Yorku. Podmínky zase hrozné, ale je to tak lákavé. Tak připravujeme Dona Giovanniho, abychom mohly odletět za oceán a zahrát si 4.9.1999 premiéru v Centrálním parku na Manhattanu. Vyčerpávající, byť zajímavá zkušenost nám zajistila, že jsme se staly historicky prvním českým divadlem, které kdy v centrálním parku hrálo /a ve své neznalosti veřejně servírovalo na uvítanou diváků stylový nápoj lásky ? samozřejmě alkoholický. Tedy než nám to zatrhli?/. Po návratu nás tlačí termín premiéry Macbetha, kterého jsme připravovaly s kamarády šermíři RIVALY z Písku a Lenkou Krčkovou. Láďa Faktor nám po letech napsal skvělou muziku, ale co naplat. S vypětím všech sil stíháme na poslední chvíli premiéru, ale už je nám jasné, že jsme přestřelily. Po několika reprízách šel Macbeth k ledu a je tam dodnes/ jako jediné představení za 10let/. To všechno se děje na pozadí běžného provozu Divadla Pod čepicí, o které se stará paní produkční. A už jsou tu zase „Vánoce Pod čepicí“ a další rok za námi.

    2000-01
    Přelom tisíciletí se u nás neodehrál nijak bouřlivě. Divadlo Pod čepicí se „drží“ pevně ve svém prostoru, programu i názvu. Jen  Iva Johnová našla perspektivnější práci a tak jsme bez produkční. Už zase! Nezbývá, než hledat ve vlastních  řadách a tak se té nevděčné, ale životně důležité role, ujímají Stáňa a Sylva. Náš doposud pevný triumvirát je oslaben vkrádajícím se „ponorkovým syndromem“. Vzniká nové představení „O zvědavém slůněti aneb Jak sloni k chobotu přišli“. Výprava Hanka Hrušová, hudba Eduard Trost, režírují a hrají Stanislava a Sylva, já jsem kdesi v prachu. Společně ještě hodně cestujeme, zvlášť ve Švýcarsku se nám líbí. Sotva se vrátíme z Neuchatel, už je tu další vánoční večírek s kaprem, však už to znáte…..

    2001
    Ať vzpomínáme, jak vzpomínáme, nemůžeme se upamatovat, že by se v tomto roce stalo něco zásadního. Ples, festival – tradičně. Jejich organizace již přestala být dobrodružstvím, o kterém nikdo nevěděl,  jak dopadne. Tentokrát však padlo jen zásadní rozhodnutí o změně festivalového termínu. Už nikdy ne v květnu! Napříště  jen v  září. Stáňa se Sylvou, kromě hraní našich vlastních inscenací, „hostují“ v hlavním programu na Slavnostech pětilisté růže v Českém Krumlově i na Slavnostech koněspřežky v Českých Budějovicích. Zatímco Divadlo Pod čepicí odpočívá, je celé léto Studio dell’arte přímo k roztrhání. Hrady, zámky, zříceniny, hraní na ulicích, pod mostem, v parcích a zahradách, se Šapitem i bez něj, v horku, dešti, mlze, větru….Po prázdninách rychle domů, pod přívětivou střechu. Na konec ještě moc příjemný zahraniční zájezd  do Německa /hrály jsme v odsvěceném románském kostele a bylo to myslím nejlepší představení Fausta, které se kdy podařilo/. A už pracujeme na novém představení , tentokrát zase spolu. Werichovo Fimfárum je tvrdý oříšek, nakonec,  místo tří pohádek, stihneme jen dvě. Čupera a Pompadůrka si musí ještě počkat. Na kdy? Až opadá listí z dubu. Nakonec vánoce, kapr, koledy…….

    2002-03
    Začal rok jako každý jiný. Kdo mohl tušit, že se Damoklův meč, jenž nad námi visí již od samých počátků, začne nebezpečně chvět. Onen symbolický meč je po léta plánovaná rekonstrukce celého areálu /ví Bůh, že si ji zaslouží/. Varovné signály se ozývaly po celých osm  let, teď už však zněly tamtamy. Já jsem je přijala s radostí /těžko nesu, když už něco moc dlouho trvá a nevyvíjí se/, Stáňa a Sylva s rozpaky, nostalgií a obavami. Jako další zásah shůry, přichází nabídka majitelů, zařadit do projektu nového areálu i kulturní prostor. Nový, moderní, polyfunkční. Takový, jaký tady “ na jihu“ nikde nemáme. Zlákají mě ke spolupráci  budu mít na starost zrod celého projektu tohoto kulturního centra, včetně hledání finančních zdrojů na jeho technologické vybavení. Jsou úkoly, které se neodmítají. A tak se nazrálá situace řeší. Studio sice zůstává, ale abgraduje založením obecně prospěšné společnosti Bazilika. Tu budu mít na starosti já a mé místo „holky pro všechno“  /řidiče, osvětlovače, zvukaře, kulisáka apod./ přebírají na svá bedra /kromě produkce/ ?holky pro všechno?  Stáňa a Sylva. Ale ke Studiu přibývá ještě další, nic netušící ?holka pro všechno?, dobrá duše Jarda Kutiš. Co bude? Kde bude? Jak to bude??? Otázky, na které teď nikdo nedokáže odpovědět. Ví se pouze, že  všechno bude jinak. Do toho pravidelné akce, zájezdy, festival v září! S koncem roku očekávání konce, který však stále ještě nepřichází. A tak ještě naposled kapr, koledy, vánoce.

    2003
    Ale to už jsme přeci z minulosti v přítomnosti! Poslední ples, poslední vystoupení, koncerty, výstava. Konec  26.4. Jsme znovu na začátku, kdy nic není jisté. Zase jsme se ocitly ve sklepě /tedy hlavně kulisy ? a tam jsou ostatně  dodnes/, vedeme kočovný život.
    Co bude dál? Vše bude při starém, ale vedle toho existují ještě věci tušené, plánované, připravované, vymýšlené. Jde-li vývoj po spirále, pak to, co bude, je logickým pokračováním toho, co bylo. Takže  dva roky, po dobu stavby a rekonstrukce fungování v novém prostoru –  v c.k.Solném skladu Česká 66
    /opět pohádky pro děti, večerní divadelní představení, koncerty, galerie../  A pak Bazilika!
    Ale to už je v porovnání s těmi lety Studia dell´arte vlastně  žhavá současnost?

    Hrajeme

    Novinky

    Všechny novinky